Abych mohla lépe porozumět tomu, proč je tolik lidí tak silně přitahováno původními africkými rytmy a bubnem djembe, položila jsem Mamadymu v jednom z našich prvních interview několik otázek, které se ubíraly tímto směrem. Chtěla jsem se dozvědět, jak si vysvětluje celosvětový zájem o africký rytmus a o djembe, a z čeho podle jeho mínění tato fascinace pochází.
Mamady Keïta: „Pozoruji, že pod vlivem africké hudby se lidé, a je jedno kde, stávají otevřenými bytostmi. Během velmi krátké doby vzniká hřejivá atmosféra, blízkost a spojitost, která mezi lidmi normálně není běžná. Myslím, že je láká především pocit bezpečí přenášený těmito rytmy. Při bubnování se lidé sbližují, a to aniž by se znali. Ten pocit vzniká jednoduše tehdy, když společně hrajeme nějaký rytmus. Nadšení ze hry nám pomůže zjistit mnoho i o nás samých. Hrát na djembe znamená objevovat vlastní osobnost. Ale nejen to. Dříve by se dalo hraní na djembe v Evropě přirovnat ke 'spontánnímu živelnému bubnování'. Postupem času však lidé poznali, že djembe a basové bubny hovoří vlastní řečí a jejich souhra přináší harmonický prožitek. Kdo na ně hraje, zažívá doslova explozi radosti a energie. Na djembe se totiž hraje holýma rukama. Právě to hráči umožní, aby objevil zdroj své vlastní síly a zakusil radost z vlastní hry. Nad to mnozí skrytě tuší, že tato hudba má zajímavou a stále živou historii. Rytmy Malinků, tak jak se je snažím předávat já, vypráví o velmi staré tradici. My, hráči na djembe, vytváříme spojovací článek mezi tradicí a přítomností. Není vůbec nutné jezdit až do Afriky – bezprostřední radost přenášenou našimi rytmy si můžeme užívat kdekoliv.“
To, co se nám Mamady snaží přiblížit, se až zarážejícím způsobem shoduje s posledními výzkumy fenoménu rytmu. Muzikoterapeutické studie prokázaly, že rytmus bezprostředně působí na lidskou psychiku. Šamani znají a používají ozdravné účinky a spirituální význam rytmů již po staletí. Když hrajeme nebo slyšíme nějaký rytmus, proměňuje nás to. Z hlediska medicíny jde o měřitelný jev patrný na změnách dechové frekvence, svalového napětí, obsahu kyslíku v krvi a tak dále. Když se hraje nějaký rytmus skupinově, mění se nejen každý jednotlivec zvlášť. Na novou úroveň se dostává i skupina jako celek: setkáváme se s fenoménem synchronizace. Ta představuje centrální mechanismus našeho mozku, přírodní zákon i jednu ze základních lidských potřeb. Když k této synchronizaci dochází po určitou dobu v rámci nějaké skupiny, lidé se nevyhnutelně sbližují. Vyjádříme-li se jako hudebníci, jsme při bubnování sladěni v pulzaci. Jinak řečeno, jsme propojeni paralelním vnímáním. Polyfonní překrývání rytmů Malinků nás přímo vyzývá k tomu, abychom se na sebe vzájemně soustředili všemi smysly. Čím hlouběji se dokážeme propojit na mentální, motorické a emocionální rovině, tím lépe rytmus zní. Podle mých zkušeností je to zcela nezávislé na technickém umu. Skupina začátečníků dokáže neuvěřitelně dobře „groovovat“, když je tato rovina dosažena. A nelze to „udělat“ vědomě, může se to pouze „stát“. Africké bubny a způsob, jak se do sebe proplétají jednotlivé linky rytmu, nás dokáží harmonicky sjednotit, aniž by nás usměrňovaly ke strohé jednotě.
Perkusionisté a učitelé rytmiky Mickey Hart a Reinhard Flatischler se do hloubky zabývali rytmickými kulturami celého světa. Na základě vlastních zkušeností přispívají ještě dvěma aspekty, které považuji za velmi důležité. Mickey Hart v jednom rozhovoru prohlásil: „Buben je slepý vůči pohlaví, rase nebo vůči tomu, kolik vyděláš za rok. Je to dokonalá lekce rovnosti. V bubenické skupině je vítězem každý, kdo přichází s otevřeným srdcem a pochopením.“ A konečně pro Reinharda Flatischlera je „bubnování jeden z nejradostnějších, nejjednodušších a nejradikálnějších přístupů k prožitku vlastní existence, k radikálnímu prožitku přítomnosti, který přináší velké léčivé účinky.“
